Cestovní rychlost

Středověký člověk se v krajině pohyboval příliš pomalu na to, aby mohl urazit svou trasu na jeden zátah. Pokud vyrazil na cestu, tak se často vzdálil od domova na několik dní, měsíců nebo dokonce roků.

Údaje týkající se rychlosti cestování jsou velice mlhavé, tehdejší člověk v nich nespatřoval nic důležitého.

Rychlost byla popisována následovně: cestoval rychle, hodně rychle, rychlou jízdou, v nejrychlejším trysku, rychle konajíc cestu kroky ne pomalými nebo také „jako kozlové skákachu“. Fenomén spěchu se ve středověké společnosti projevuje výjimečně. Pak se na cestu vydávali „bez meškání“.

Pěší a soumaři ušli 25-40 km za den.

Na koni mohl člověk urazit denně 50-60 km.

Spěšní poslové dosahovali rychlosti až 100 km denně.

Volský potah však jen 15 kilometrů denně.

Bylo však vždy nutné počítat s přestávkami na odpočinek neboť člověk i zvíře se potřebovali zotavit. Rychlost přepravy také záležela na přízni počasí, udržovanosti cesty nebo na politické a sociální situaci v průchozím území.

Výjimkou, jak v českém, tak v celoevropském prostředí byl náš král Jan Lucemburský, známý svými velmi rychlými přesuny mezi Čechami a západní Evropou. Ve své době vzbudil u současníků údiv nejen nad rychlostí, ale i četností svých cest: „Diví se lidé všeho věku, že král konává často tak dlouhé cesty.“

Cestu z Prahy do Paříže zvládnul za deset dní. Z části i díky tomu se stal velice schopným diplomatem. Soudobé kronikáře to však pohoršovalo a nadále záznamům o čase stráveném na cestě nevěnovali pozornost.

Zvyšování cestovní rychlosti v pozdním středověku mělo řadu příčin – vyšlechtění výkonnějších koní, zřízení přepřahacích stanic a mostů, lepší zásobení lidí a zvířat po cestě.

Šlechtěním se koně rozlišili na tahouny, běhouny, válečné oře (nejvíce ceněni byli koně španělského chovu), přehlídkové (vysoké). Na bílém koni jezdil v průvodu král.